Dnes vám výjimečně nepřináším návod na tvoření, ačkoliv tento článek rozhodně s tvořením souvisí. S tvořením pro dobrou věc, které mělo potěšit někoho jiného, ale mě taky pořádně zahřálo u srdce. Na Ježíškova vnoučata jsem narazila úplně náhodou na internetu a rozhodla jsem se zapojit. Jde o projekt, v němž domovy pro seniory a podobná zařízení zaregistrují vánoční přání klientů, kteří jsou osamělí, nemají rodinu, nebo je prostě a jednoduše nikdo nenavštěvuje. Kdokoliv si pak takové přání může vybrat a splnit ho. Viděla jsem dojemné fotky z mnoha předávání dárků, seniorům zářily oči radostí (z osobní návštěvy podle mě ještě víc než z dárku samotného) a na darujících byl vidět dobrý pocit z toho, že mnohdy drobnou věcí změnili něčí osamělé Vánoce na radostné.
Seznam přání se krátil daleko rychleji než byl doplňován (paráda, vypadá to, že letos se splní přání velké spoustě osamělých stařečků) a já jsem se zájmem hledala nějaké „tvořivé“ přání, až jsem na jedno skutečně narazila. „Můj“ dědeček Karel byl velmi skromný, přál si polštářek s květinovou výšivkou. Toto přání mi okamžitě padlo do oka, neboť jsem si už dlouho chtěla vyzkoušet amišskou výšivku, o které jse psala zde. Do polštářku jsem se odhodlaně pustila a nakonec jej i dokončila. Dokoupila jsem ještě teplou čepici, šálu a ponožky (v naší rodině se na Vánoce dospělým vždy dávají ponožky) a z Moravy se prostě bez jídla nejezdí, takže jsem nabalila med, čokoládu, domácí marmelády a zavařované okurky a cukroví. Lily už chápe, kam a proč jsem jela, tak panu Karlovi nakreslila ještě obrázek.
Ježíškova vnoučata sice nabízí dopravu vašeho dárku zdarma s DHL, mě však inspirovala ostatní vnoučata, která šla dárek předat osobně. Je to fakt, pokud je někdo osamělý, společnost mu udělá mnohdy větší radost než dárek a pokud to jen trochu jde, člověk se má překonat. Pro nás cesta nemusí být až takový problém a pro ně to může znamenat hodně. No a protože pan Karel je z Prahy, rozhodla jsem se, že si udělám výlet pro dobrou věc. Nejlepší rozhodnutí letošního předvánočního období. Pan Karel je člověk, který se mi vryl do paměti navždy po jedné návštěvě. Do stovky už jen pár let, ale výborný společník, milý, přátelský, upovídaný. Probrali jsme spoustu věcí – rodinu, život v domově, kde se pan Karel naučil šít a vyšívat….na konci návštěvy mě stejně jako na začátku čekalo obejmutí. Musím říct, že ačkoliv mi pan Karel několikrát děkoval, musím poděkovat spíš já jemu, sociálním pracovnicím, které toto setkání umožnily, a také organizátorům Ježíškových vnoučat. Ať už tomu říkáte čistění karmy nebo jen prostě dobrý pocit, jsem vděčná za možnost poznat dalšího zajímavého člověka a něco pro něj udělat. Opět se potvrzuje něco, co už dávno vím – staří lidé nejsou odepsaní, hloupí ani nepotřební. Naopak mají životní zkušenosti, nadhled, pochopení a spousta z nich velký elán a krásné historky ze života.
Nevím, jestli jsem vás přesvědčila k tomu, abyste se zapojili také (přání je stále dost a najdete je zde), ale vím, že mi toto krátké setkání hodně dalo. Dalo mi nového přítele, krásný zážitek a důvod těšit se opět do Prahy. Při své příští cestě totiž pana Karla pojedu opět navštívit.
Mimochodem, úplně náhodou jsme se v domově setkali s fotografem magazínu Pražský senior, který nás vyfotil do prosincového vydání, takže budeme hvězdy!
Chcete si amišskou výšivku vyzkoušet? Návod najdete tady.